Loliška

„Pes - nejlepší přítel člověka“ - souhlas. Někde jsem dokonce četl, že když Bůh tvořil svět a zvířata, tak pes byl prý jen nedokončený člověk. No, nebudu se raději pouště do teologických diskuzí, ale možná.. Fakt možná na tom něco je. Ne, není - já vím.  Snad neskončím za předešlé věty na hranici s ohněm.

Ale fakt je ten, že moje Loliška byla ten nejlepší, nejkrásnější, nejinteligentnější hafan pod sluncem.

Je to už devět let, kdy rodiče usoudili, že na faře něco chybí, a tak mně přivezli malé štěně - labradorka. Tedy slečnu labradoří. Hned bylo všechno na faře vzhůru nohama. Třeba jen ty záclony, které vzaly za své... No a co, stejně jsem chtěl koupit nové. Nebo ten divan v kuchyni, ale stejně byl už starý, tak co - ne?

Ale těch krásných společných hodin a zážitků, to bylo nekonečné. Procházky nad mou vískou svěřenou od pana biskupa. Alespoň jsem dělal něco pro své zdraví. Krásně se při procházkách modlilo. Svatý růženec, ten milovala… a Panna Maria se asi bavila. Často to vypadalo, asi takto: „Zdrávas Maria, milosti plná – Lolo, pojď sem, Pán s Tebou - co to zas tam máš; požehnaná jsi mezi ženami - ke mně, tu srnku nedohoníš…„ Byl to tzv. nadívaný růženec. Místo 25 minut trval někdy i hodinu. Často jsem začínal znovu a znovu. Ale bylo to fajn. Nestěžuji si, snad ani Panna Maria, alespoň nic neříkala.

Prostě pejsek je radost, ale i bolest, starost. Ten můj byl přesný vzor páníčka – věčně nemocný. A tak jsme se potýkali (tedy ona, já měl jiné choroby) s padoucnicí, s cukrovkou, s kožními exémy… (u mě by byl výčet asi delší). Bylo to fajn. Když byla zdravá, tak mě opatrovala a obráceně to fungovalo také.

Milovala pohodlí, klídek, radost… Jednou jsme se spolu dívali na televizi. V přestávce jsem si šel uvařit svou milovanou kávičku. Lolča samozřejmě zůstala, jako správný závislák, před obrazovkou. Vrátím se s vonícím mokem a zjišťuji, že Lola se uvelebila v posteli a s velkým zájmem sleduje obrazovku. Nedovolil jsem si ji vyhodit, a tak jsem ji jen požádal, aby se kousek posunula, že se budu dívat s ní. Zdálo se mi, že jsou po reklamě ti herci nějací jiní a i prostředí historické se proměnilo na současnost. „No, co film asi skončil“ říkal jsem si. Omyl, v mezi čase totiž můj inteligentní pejsan zjistil, že historický film ji nebaví, a tak si na dálkovém ovládači přepnula program. Bylo vidět, že jí to zajímá daleko víc než historie. No jo, jsem měkký, společně jsme se dodívali na to, co vybrala. A proč ne, že?

A nebo - mám jednoho spolubratra v kněžské službě. Protože se fakt dost přátelíme, tak by bylo fajn, aby se spřátelil s mým druhým já. Bohužel nějak to nešlo. Možná měl nějaké vnitřní zranění z mládí, z pejsků, nevím. Prostě ji nemusel. A tak jednou chtěl udělat akci smíření a koupil ji „Fidorku“. Zazvonil u dveří fary, Lola se rozštěkala, vyběhla a chtěla ho přátelsky pozdravit. On se lekl a dal jí celou Fidorku a to prosím bez rozbalení. Ale jak říkám, byla inteligentní - donesla ji páníčkovi, ten ji rozbalil a s dovolením od ní i od pana faráře si také kousek zobl. Od té doby, jí už nikdy nic nepřinesl - škoda. Tak třeba teď přinese někdy něco mě.

Nemůžu zapomenout na její modlení. Nádhera. Jednou večer jsem se modlil breviář a jako obvykle ležela u mě v klíně (asi 40 kg) a dělala, že dělá druhý chór. Jemně vrčela a funěla. Já to tedy bral za druhý chór. No, netušil jsem, že by se chtěla modlit i z knížky, a tak v jednom nestřeženém okamžiku si vzala můj breviář a listovala, a listovala… a já jsem pak musel jít s pokorou na biskupství a žádat o nový breviář, protože z mého se už opravdu nedalo nic přečíst. No a proč ne? Chtěla se modlit! Jo jo, byla zbožná a hodná.

Příběhů je strašně moc. Naše vzájemné porozumění nebralo konce. Když jsem jel do lázní, tak první týden u rodičů stávkovala a nechtěla nic jíst. Moji dobří rodičové ji naložili do auta a přivezli mně ji do lázní. Aby si spravila chuť. Snědla všechno v mé přítomnosti. Dokonce i kornoutek ze zmrzliny. Prostě jí jen bylo smutno. A pak se stalo to, co jsem čekal a to, že bude smutno mně. A tak další týden jsem z lázní utekl já domů, abych byl chvíli s ní… snad tento hřích, kdy jsem opustil bez dovolení lázně, je už prominutý.

A pak přišel tento rok 2011 a Lolince selhaly játra. Nepomohly kapačky, ani léky… A tak tu spí na farní zahradě. Chodím si za ní popovídat na to místo, kde odpočívá.

Nového pejska nechci. Lolča byla jen jedna a byla fajn.

Svatý František miloval zvířátka. Pani Bohdalová ve svém neopakovatelném filmu „Fany“ dokonce sháněla modlitbu za zvířátka. Tak proč bych si já teď nemohl zavzpomínat na psa, který v mém životě tak moc znamenal. A musím přiznat, že ne jen v mém životě, ale také v životě mých přátel a asi i celé farnosti, protože ona byla tak trochu nás všech.

Na fakultě jsme se učili, že zvířátka mají duši jen dočasnou a že s jejich úmrtím duše zaniká… možná.. a zase ty teologické diskuze - nebudu se do nich pouštět, vím své. Každopádně svůj účel na této zemi splnila.