Ach ty roráty

Opět další advent zaklepal na dveře naší farnosti a já propadl smutku. Ne tedy, že bych měl něco proti svaté době adventní - to vůbec ne! Já jsem ale věděl své. Tak jako každý rok. U nás ve farnosti jsem už 11 let a každý rok je advent mým „nejmilejším obdobím“.  Proč? Jednoduchá odpověď: Protože jsou u nás každý den ráno roráty a to pro mě znamená se probouzet do nového dne vždy před pátou hodinou ranní. Jelikož chodím spát po 23. hodině noční, tak asi už nic nemusím rozvádět a každý pochopí. Vstávám před pátou, abych stihl ranní kafe (někdy mám pocit, že už mi místo krve koluje v žilách tento úžasný mok), pak abych stihl ranní modlitbu a o půl šesté už seděl ve zpovědnici a očekával s úsměvem první hříšníky. A takto je to každý den od pondělí do soboty (v neděli je to lepší, to vstávám před šestou).

Aby toho nebylo málo, tak se opět přihlásila Česká televize - již po třetí. Chtěli natočit úžasné roráty. Samozřejmě po rorátech rozhovor a pak s hrůzou očekávat, co z toho skutečně odvysílají. Ale už jsem skoro profík, dokonce jsem jim jednou řekl: „Stop - jedeme znovu!“ Alespoň tak to vídám ve filmech, že se to dělá. A jeli jsme tedy znovu, opět jsem nahodil úsměv a povídal.

Letos byly nejdelší roráty, jaké můžou být. Poslední roráty totiž padly na sobotu. Každé ráno přijde na šestou hodinu ranní něco přes čtyřicet dětí s lampičkami. Ti starší jdou bez lampiček, protože dle nich je to hrozný opruz a trapárna, ale stejně jdou! A já jsem rád, že jdou. Seřadíme se před zákristií a vyrážíme. Nejprve průvod - za úplné tmy jak před kostelem, tak v kostele. Vcházíme spolu s ministranty na svatou půdu. Ten vstup mám moc rád. Jak je tma, tak občas nějaké dítě zakopne a rozbije lampičku. Pak dojemně pláče. Občas se některé dítě ztratí a hledá, po odevzdání lampičky před oltářem, svou maminku. Občas některý starší ministrant někomu s radostí sfoukne lampičku, občas slyším výkřik: „Pane faráři, Pepík mně chce upálit cop!!! Řekněte mu něco!“ A to jsem ve svém živlu a už se usmívám. Jsem přes ranní krizi vlastně šťastný. Mám v sobě kafe, sníh opět do rána nenapadl, takže ho nebudeme muset odhazovat, kostel je plný dospěláků, dětí, mládeže - tak děkuji v tichosti svému Králi a říkám mu, že je úžasný. Pak si stoupnu před oltář a musím se znovu usmívat, v kostele je stále tma, nic nevidím. Jen dva ministranti stojí důležitě vedle mě, jeden po pravici, druhý po levici a mají rozžaté fakule, abych alespoň něco viděl. Nevidím stejně nic. Vlastně ještě vidím na kůru u varhan malé světýlko. To si pan varhaník pořídil novou čelovku (proto ten úsměv) a tou si svítí na noty. Jinak tma, černá tma a svatá atmosféra.

Světlo rozžíháme až při prvním čtení a to teprve vidím, kdo tu je a kdo tentokrát zaspal. Jedno vím jistě - já tu jsem. Jako každý rok i letos čteme o adventu příběh na pokračování. Nebývá to nejjednodušší, najít něco, co by zaujalo všechny. Většinou od prázdnin odkládám teologickou literaturu a ponořuji se do dětských příběhů a vybírám, který by byl pro letošní advent dostatečně dlouhý, dostatečně zajímavý, no prostě, aby zaujal. Letos to byl příběh o malém chlapci, který po delší době našel maminku, která se ho musela, co by miminka vzdát. Když jsme byli asi v půlce rorát, tedy asi tak desáté čtení, tak hlavní hrdina onemocněl a kostelníci to nevydrželi a ptali se mě po mši v zákristii, jak to bude dál. Plácl jsem: „No jak! Umře!“ Načež pan kostelník prohlásil: „Tak už to dál nečtěte nebo si něco vymyslete. Nebo já zítra nepřijdu!“ Uklidnil jsem ho - neumře.

Mše svatá se nese svou adventní atmosférou. Na závěr bohoslužby vyvolám jedno dítě - pokud možno předškolčátko - a to dostane ovečku, kterou zanese do Betléma. Ten už je připraven. Občas mě moje zvědavost nedá a zeptám se, jestli už psalo Ježíškovi, a to se pak dovídám věci. Adélka, chce žehlící prkno. Hned ji vyzvu, že pokud tam bude, tak ať přijde na faru, protože mě žehlení nebaví. Prvňák Martin chce tank. Tak říkám, že nevím nevím, že tank je přeci jen velký a nebezpečný, ale hned pohotově říká, že něco už zahlédl na skříni. Celý kostel se směje a já přemýšlím, jak to kočírovat. Pak děti říkají dárky, o kterých vůbec nevím, co znamenají, a tak mně to ochotně vysvětlují a mají mě asi za úplného neandrtálce, protože nevím, kdo je např. Spiderman (ale to už vím). Pak další dobrovolníci sfukují svíce na adventním věnci a tu slyším Marušku, jak vykřikuje: „Ona už sfukuje podruhé!“ Tak jí slíbím, že příště to bude ona.

S radostí a za zpěvu farníků odcházím do zákristie, abych se po odložení mešních rouch vrátil a dětem rozdal perníčky, které napekly naše dobré ženy z farnosti, abych jim dal křížek na čelo, a tak je poslal do nového dne. Děti také dostávají  do ruky stéblo slámy, aby každé dítě něco mohlo pro Ježíška udělat. Tedy to stéblo zanesou do Betléma, kde připravujeme společně stáj pro malé dítě Ježíše, které se má již brzy narodit. Zvláště ty starší s oblibou zastrčí stéblo slámy třeba volečkovi do tlamy, nebo krávě ho položí na rohy a já pak to musím dávat do pořádku. Ale zase rád. Vždyť jsou to naše děti - farní.

Letos při posledních rorátech se, tak jako vždy, ptám, kdo ani jednou nevynechal roráty. Asi 20 dětí! Každý dostane malý papírový betlémek. Je mezi nimi i Sam. Tedy Samuel. Ten má teprve tři roky a nevynechal ani jednou!!! Jsem z toho úplně dojatý a tak mu dávám tu knížku, z které jsme si celé roráty četli. Něco mi odpověděl, asi to bylo „děkuji“. Ale já jsem spíš děkoval v duchu jemu a rodičům, protože pro ně to je velká oběť.

A pak ještě musím vzpomenout Vojtu - velký borec. Ten také nevynechal ani jednou, ale už je druhák, tedy velký chlap. Jednoho dne odpoledne zlobil. No, asi trochu zlobil - nebo moc? No, to je jedno, prostě zlobil a tatínek mu říkal: „Vojto, jestli nepřestaneš zlobit, tak tě zítra neprobudím na roráty“. Já, dnes ve svém věku, bych začal zlobit ještě víc, abych se mohl vyspat, ale Vojtík se rozplakal a sliboval, že už bude hodný. No není to krásné?

Tak takové jsou u nás roráty – milostiplné, obohacující, i když náročné, tak silně požehnané. Jsem vděčný Pánu Bohu za všechny, úplně za každého, kdo pomáhá tvořit tuto krásnou atmosféru, a také těm kdo nás podporují modlitbou.