dva balonky

Dva balonky

Dva mladí lidé, kteří si řekli své „Ano“ před sebou i před Bohem, poznávají, že radosti a slasti manželského života jsou někdy opravdu hodně náročné. Po svatbě začíná to klasické, už ne „já“, ale prostě „my“. Už jsou spolu na radost, ale i na bolest. Nechci teď polemizovat o tom, čeho je v tom manželství víc – radosti, nebo bolesti? To by bylo špatné uvažování. Lepší je uvědomit si, že ať prožívá manželství jednou nebo druhou stránku společného života, tak jistotou je jim, že je s nimi Boží požehnání, a to vždy a za všech okolností a dokonce bezpodmínečně.

            A tak to bylo i u Vládi a Lenky. Tolik radosti při svatebním veselí… nevěsta pěkná, tak jak to má být, a ženichovi v novém obleku to také slušelo. Pak přišly ty obyčejné všední dny. Radost z práce, ze zařízeného bytu, z prvních společných hrníčků… Už jim k dokonalému štěstí chybělo jen miminko. Jenže můžeme naplánovat nové tapety, nové auto, ale Pánu Bohu neporučíme. Vladimír i Lenka věděli a znali křesťanské zásady, a tak trpělivě každý měsíc čekali, zda už snad tentokrát…?

            A pak se to stalo, spousta radosti, jásání, juchání, vymýšlení jmen. Krásné okamžiky, které prožívají ti, kteří miminko chtějí a těší se na ně. Ale pak přišel jeden večer, kdy všechno dopadlo úplně jinak. Samovolný potrat. Radost, jásání a juchání vystřídali pláč, smutek, bolest. Lékař se snažil utěšit a naplnit je nadějí: „Tak snad příště“.

            Jenže co udělat s bolestí v srdci? Kam se jít vyplakat? Vláďa s Lenkou pochopili, že pomoc najdou u Hospodina. Ve společných adoracích si vyprošovali sílu do dalších dnů. Modlili se za nenarozené děti a pak poznali, že musí udělat ještě jeden krok – to své nenarozené dítě odevzdat totálně Pánu Bohu a propustit ho. Domluvili se spolu se svým duchovním otcem a poprosili ho, zda by neodsloužil mši svatou za nenarozené děti. Ten jim samozřejmě vyšel vstříc. Mše svatá byla tentokrát skutečnou oázou a to ne jen pro ty dva, ale pro všechny přítomné. Vláďa nesl v obětním průvodě kopačák a Lenka panenku. Své dárky nechali před obětním stolem. Obětovali svou bolest a na patenu při svatém přijímání položili i to své nenarozené mimino. Po mši svaté šli na farní zahradu a tam měli připravené dva balónky, jeden modrý – klučičí a jeden červený holčičí. Ruku v ruce nejprve balónky naplnili plynem a pak je propustili k nebesům.

            Po této eucharistické slavnosti se skutečně dostavil klid do jejich srdcí. A také se dostavilo Boží požehnání. Lenka v brzké době opět hlásila radostnou zprávu svému muži, že čeká mimino. Šibalsky se u toho usmívala a pak mu pošeptala:  „Pán nám skutečně požehnal, budou to dvojčátka“.

            Zní to jak z pohádka, ale skutečně dvojčátka spatřila světlo světa a dnes už tito caparti dělají radosti i starosti svým rodičům – prostě tak, jak to má být. Jen občas, když jsem někde na pouti a vidím balónky, tak si vzpomenu na všechny ty malé přímluvce, kteří už oslavují Hospodina a těší se z Jeho blízkosti. Pevně věřím, že se těší i na setkání s námi.